Cestování po Číně

Vše během tří týdnů. Samozřejmě jsem si naplánovaly trasu a způsob přepravy – nejčastěji vlaky. Nicméně jsme netušily, jak to se zajišťováním přepravy je ve skutečnosti. Někteří nás varovali, že bude problém s dorozumíváním, protože Číňané angličtinou příliš nevládnou. Vše se ukázalo jako pravda, naší záchranou často bylo, že jízdenky na vlaky rády s drobným příplatkem zajišťují hostely. Domluva osobní, přímo na nádraží, trvala často neúměrně dlouho a stála mnoho energie…

V čínských městech, ale i na venkově začíná dopravní ruch někdy kolem čtvrté ráno a od té doby se ulicemi rozléhá neustálé troubení a rachot. Hluk je způsobený jednak zvykem řidičů upozorňovat klaksonem na okolnost, že vůbec jedou, jednak množstvím vozidel i jejich kvalitou. Klasický obrázek Číňana na kole je stále možné vidět jak na několika proudové silnici v Šanghaji, tak v malé vesničce na západě státu. Na další samostatnou kapitolu by zřejmě byl výčet věcí a bytostí, které lze na kole převážet, včetně důmyslných technik samotného převozu.

 

Městská doprava

Šanghaj, Guilin a Kunming, velkoměsta, která jsme navštívily, jsou protkána sítí autobusů městské hromadné dopravy, jež dosahuje závratně vysokého počtu linek. Samozřejmě bylo pro nás nezbytné autobusů využít, zvláště když jsme se chtěly v Šanghaji projít po slavném nábřeží Bund. Jízdní řád jsme konzultovaly s rodilými mluvčími, tedy rukama a nohama. Vždy jsme se sice dostaly na určené místo, ale díky přehuštěným silnicím netrvala naše jízda méně než hodinu. Brzy jsme přišly na to, že v autobusech je nutné zabrat sedadlo a držet se jej. Tradiční pouštění starších lidí na své místo se v Číně příliš nenosí, alespoň v městské dopravě to není zvykem.

Nejobvyklejším obrázkem jsou autobusy nacpané lidmi, které se pomalu šinou ulicemi. Je to pro dopravu určitě významná pomoc a nezbytnost, ale hodně únavný způsob cestování. Jízdné se platí přímo u řidiče vhozením 1-2 juanů do plechové schránky u řidiče.

Opuštěn se rozhodně necítí ani člověk, který využije dopravy podzemní – metra. V jeho stanicích nás upoutaly především cedule s výzvou, aby lidé nepadali do kolejí. A  nechybělo také obvyklé upozornění „Neplivejte na zem!“ Specialitou je, že v metru se z reproduktorů linou nejen informace o aktuální a následující stanici, ale hlas neustále vyjmenovává všechny stanice, do kterých vlak míří.

Nakonec jsme i my musely dát na rady zaměstnanců našeho hostelu, kteří nám od začátku chtěli objednat taxi. V Číně patří taxi k oblíbeným, vcelku levným a bezpečným způsobům, jak se dostat na dané místo alespoň s menším zpožděním, ne-li včas. Není neobvyklé, že vás veze řidič v rukavičkách, který se jemně snaží o konverzaci. Cena je samozřejmě vyšší než za autobus, ale ušetřený čas a možnost tak strávit delší dobu prohlídkou zahrad nebo chrámů určitě za to stojí. Taxikáři v Šanghaji si účtují nástupní taxu 10 juanů. Asi dvacetikilometrová jízda (pozor, vzdálenosti v Číně se v poměru s její rozlohou neuvěřitelně zmenšují!) přijde přibližně na dvacku.

 

A co vlaky

Vlaky se v Číně rozdělují na tzv. sleepery a seatery, tedy lůžkové vozy a klasické „na sezení.“ Sleepery se dále dělí na hard a soft, přičemž ty druhé jsou o dost dražší. Pro našince je určitě nejvhodnější využít hard-sleeperu, lůžko nejvíce připomíná normální postel, i když v jednom kupé se jich nachází ve třech patrech šest. Čím nižší, tím dražší. Cestování v nejvyšším patře s myšlenkou na ušetření se opět nevyplatí – jednou jsem takovou cestu absolvovala a téměř nespala kvůli nesnesitelnému horku. Horní postele jsou také kratší.

Vlaky jsou vždy vybavené buď termoskami (je fajn jednu mít s sebou) s horkou vodou, nebo samoohřívacími bojlery, čehož jsme hojně využívaly. K dispozici jsou záchody (oblíbené díry v zemi) a umyvadla se zrcadly. Každou chvílí ve vlacích prochází prodavači s jídlem, buď kuřetem s rýží, zeleninou nebo oříšky a třtinovými výhonky.

Hlavní jídlo stojí 10 juanů a neodolatelně voní. Pokud jste se také setkali s názorem, že Číňané prakticky neustále jí nebo alespoň louskají oříšky, tak nyní můžu potvrdit, že je to pravda. Jídlo je nejoblíbenějším hobby. Na druhé místo se probojovaly zřejmě společenské hry. Třetí nejčastější zábavou je bezesporu pozorování cizinců. Alespoň u našeho bezdvéřového kupé bylo vždy plno.

Číňané přisedli na postel nebo na nejbližší odpočívadlo u okna a pozorovali, co děláme. Někteří si rovnou přišli vyzkoušet angličtinu, anebo zavolali někoho, kdo anglicky vládl – „tlumočníka“. Většinou se rozvinula debata, které jsme využily mimo jiné pro vyzkoumání, jaké máme zpoždění. Železniční doprava patří k těm spolehlivějším, přesto je dvou- i vícehodinové ztráty při celodenních přejezdech obvyklé. Ovšem na našich spolucestujících jsme nepozorovaly náznaky nervozity.

 

Zkus bus

Jen jednou jsme chtěly vyzkoušet cestu dálkovým lůžkovým autobusem. Vyklubal se z toho hluboký zážitek; emoce nakonec pomohla rozmělnit dobrá česká slivovice. Historka se odehrála takto: poté, co spadl most na cestě do Yunnanu, jsme se do cílové provincie nemohly autobusem dostat. (S odstupem se to zdá být jaksi nepravděpodobné, ale fakt je, že autobus prostě nejel).

Jakýsi dobrý stařeček, z něhož se vyklubal naháněč cestujících, nám sehnal lístky aspoň do města Nanning. Vyfasovaly jsme lůžka úplně vzadu, dlouhé akorát tak pro průměrně vzrostlého Asiata a úzké přibližně 60 cm. Sotva jsme se na ně usadily, začali řidiči tlačit mezi naše postele pytle a bedny s pomeranči. Pár beden bychom jistě přežily, ale když začaly vznikat sloupy, které by se jistě snadno převrhly, stala se situace závažnou.

Nakonec jsme zúčastněným jejich záměr rozmluvily a bedny se ocitly pod různými postelemi. Slivovice na oslavu úspěchu vyvolala pocit, že je nutné najít záchod. Ovšem na mou žádost řidič naznačil, že zastavit bude možné až za 2 hodiny. Jen silný nátlak čtyř Češek jej donutil změnit plán. Zamhouřit oči po takovém vypětí nebylo možné, a to i přes dobrý zvyk autobusáků dojet do cíle a do rozednění nechat cestující spát. Pro příští časy jsme si již vybíraly autobusy jen na kratší vzdálenosti.

 

Šanghajská specialita  

Ještě jeden způsob ukrácení času cestování je možno využít v Šanghaji: z mezinárodního letiště vyjíždí každých pět minut hypermoderní levitační vláček Maglev, který vás do centra velkoměsta dostane za pět minut, ale stojí 50 juanů. Na začátku cesty jsme si takovou investici dobře rozmyslely a ani na konci výpravy jsme nepodlehly svodům moderní techniky.
Vlastně jsme dobře udělaly; divoká jízda v čínských ulicích v podání řidičky autobusu, kterou jsme rychle překřtily na Matrix, neměla chybu.

 
Konec dobrý, cesty dobré 

Po přečtení celého textu by se mohlo zdát, že cestovat po Číně může člověk jen na vlastní nebezpečí, ale opak je pravdou. Ve srovnání například s Indií nebo snad Barmou patří dopravní prostředky k těm pohodlnějším a kvalitním. Rozhodně bych neměla zábrany si je všechny znovu vyzkoušet, s výjimkou lůžkového autobusu, to opravdu přenechám  domorodcům. Při mé výšce a klaustrofobickým stavům to je správné rozhodnutíJ.

Nevyužily jsem vlastně jen vnitrostátních leteckých linek, příště si ale tuto možnost nenecháme ujít. Zkušenosti druhých jsou totiž vesměs dobré. A samozřejmě pak cesta netrvá tak dlouho.

 

Zdroj/autor: hedvábná stezka, Martina Adamcová

Zdieľať článok na Facebooku