ČÍNA O lidech a komunikaci

Od chvíle, kdy jsme vystoupily na letišti v Šanghaji, jsme se staly součástí houfu. Co jiného ale očekávat, když se člověk ocitne v zemi s více než jednou miliardou obyvatel?

Zpočátku působí všechno to hemžení lidí, aut a kol hodně únavně, ale cestovatelské nadšení to pomůže "přehlušit". Časem se nám dokonce podařilo zpochybnit některé zakořeněné názory.

Například že všichni Asiaté jsou stejní. Po několika dnech strávených v Číně není těžké rozlišit rysy v obličejích procházející většiny. Samy jsme se překvapivě často poznávaly podle výšky nebo barvy bundy, a to i přesto, že jsme jako „bělošky“ působily doslova jako pěst na oko. Naše viditelná jinakost vyvolávala u Číňanů velký zájem. I tříleté děti umí anglické slovíčko „hello“ a důsledně jej trénují. Neměly jsme tedy výraznější problémy v navazování komunikace.

Ten hlavní kámen úrazu přišel, když jsme se SKUTEČNĚ potřebovaly něco dozvědět. Třeba odjezdy vlaků. Na nádražích, přestože se pyšní výmluvnými tabulemi TOURIST INFORMATION, byla naše domluva tristní. Nejčastěji jsme musely užívat tužky a papíru, po týdnu jsme si koupily anglicko-čínský slovník a na příslušné výrazy ukazovaly. Pokaždé se nám ale sám od sebe přihlásil někdo, kdo alespoň trochu mluvil anglicky. Obzvlášť sympatické bylo, že i když ten někdo anglicky neuměl, tak často přivedl vzdělanějšího kamaráda. Nezřídka se kolem nás vytvořila skupinka nápomocných lidí.

Za jednu z hlavním povahových rysů Číňanů proto považuji vstřícnost a ochotu pomoci. Alespoň ve vztahu ke čtyřem holkám s batohy. Jeden z nezapomenutelných zážitků se odehrál na železničním nádraží v Nanningu, kde ač nikdo nemluvil anglicky, seběhli se zodpovědní úředníci (pravděpodobně všichni), vyvedli nás ven a s dalšími přihlížejícími nás postavili na zastávku správného autobusu.

Ach, ta hygiena

Pro Evropana je hodně nezvyklý zdejší způsob hygieny. Číňané mají například ve zvyku projevovat se velmi hlučně při jídle. A na ulici jsme byly zase plny obav, kdy nám přistane slina na botě. Pověstný zdejší zvyk neustále se odhleňovat se prý vláda snaží potlačit i formou pokut. Na veřejných prostranstvích tak lze najít tabule s nápisem NO SPITTING. Doufám – vzhledem k odstavcům výše - že někde poblíž byla tabule s touto připomínkou i v čínštině.

Překvapením a novinkou také byly záchody, kterých jsou cca tři typy: klasický „náš“ splachovací záchod (hostely, hotely, lepší restaurace), známý turecký záchod (vlaky) a odporné betonové „stáje s kójemi“, které jsme měly tu čest navštěvovat při zastávkách podél cest. A i když jsme častěji narazily na první a druhou variantu, silou zvyku jsme použitý papír házely dovnitř, přestože se to nesmí!

Vím, kdo je nejlepší kuchař

Mimořádné zkušenosti získá poutník při pochůzce obchody nebo trhy. Všude se prodává neuvěřitelné množství jídla; hlavně čerstvé zeleniny a nejrůznějších druhů masa. Způsob jeho skladování vyvolává trochu pochybnosti, zvlášť když si člověk uvědomí, že prodejce na ulici stojí v horku celý den. Ke koupi jsou živá i mrtvá zvířata, mnoho takto vystavených kousků jsme nedokázaly ani identifikovat. V tomto směru jsme byly hodně opatrné a pokud jsem si vědoma, nikdo z nás žádnou exotickou pochoutku nepozřel. Nejsem si jistá, jak by náš zhýčkaný evropský žaludek reagoval. Naší nejčastější a nejlepší stravou přesto byla rýže na všechny způsoby v pouličních jídelnách.

Člověk si může vybrat nejrůznější poživatinami a jídlo se tvoří přímo před očima hladového. Myslím, že nikdo z nás nedá dopustit na jistou paní kuchařku, veleumělkyni vaření na pánvi wok, na hlavní třídě ve městě Yangshuo. Sedávaly jsme v její pouliční restauraci každý večer a nechávaly s plným žaludkem „procházet Čínu kolem“.

Pokud ještě věříte známému pořekadlu, že všude chleba o dvou kůrkách, tak na něj rychle zapomeňte. Po celé tři týdny jsme pokaždé s novou nadějí vstupovaly do obchodů, které se tvářily jako pekárny, a odcházely s něčím nasládlým, co sice vypadalo jako chleba, ale náš - český chleba - to rozhodně nebyl!

Co neprodám, stejně udám

Číňané jsou skuteční obchodníci! Díky nim jsme v sobě objevily skrytou touhu smlouvat a smlouvat a smlouvat. Ceny věcí – od oblečení přes kaligrafie až k sochám - jsou na trzích samozřejmě vždy nadsazené. Někdy až několikanásobně. Nicméně prodejci, když uvidí ochabující zájem zákazníka, okamžitě snižují cenu. Nenechají člověka odejít bez toho, aby se pocvičili v počtech a lehké konverzaci nad zbožím. Často jsou proto neodbytní a je potřeba umět rázně odejít. Přirozeně neuvěří prosté výmluvě, že se ještě vrátíte. Jediné, co se mi osvědčilo, bylo tvrdit, že u sebe nemám peníze. Na rozdíl od Indů nebo Barmánců se ale Číňané obchodováním opravdu baví, chtějí se vždy rozejít v dobrém a i když k obchodu nedojde, druhý den se na vás na ulici smějí.

Zn: Bydlím na ulici, mám domácí kino

Je velký omyl myslet si, že Čína je technologicky zaostalá země. Každý (!) má mobil. Naše nokie a siemensy byly proti jejich posledním výstřelkům mobilní mánie zastaralí trilobiti. Pro lepší představu uvedu příklad: pronajaly jsme si rozhrkaný a zrezivělý člun pro jízdu mezi vápencovými homolemi na řece Li (při Yangshuo). Člun se po deseti minutách porouchal a my i s průvodcem uvízli na ostrůvku uprostřed řeky. Průvodce nelenil a začal volat na všechny strany a sjednávat nápravu. Jeho dopravní prostředek byl v katastrofálním stavu, ale v komunikační technologii byl daleko před námi. Podle zdejších tarifů navíc určitě měsíčně zaplatí míň než já u Vodafone.

Jiný příklad, snad ještě více rozporuplný: procházely jsme vesničkou, kde dávají lišky dobrou noc nebo chcete-li chcípl pes. Obyvatelé úzkých uliček měli prašnou cestu jako pokračování obývacího pokoje nebo kuchyně, ale v každé temné místnosti, která šla otvorem místo dveří vidět, jasně zářila televizní obrazovka. A rozhodně ne nějaké pochybné kvality!

Mao je velký, já ne

A jedna zmínka na závěr: Čína je bezpochyby komunistická země. Od začátku jsme se snažily najít známky totalitního režimu. Není to jednoduché, když je člověk cizinec: Číňané mají internet, velké společnosti, moderní budovy, dobře vybavené obchody, spoustu deníků, na každém rohu anglické tiskoviny, chovají se dosti tržně a lidé, se kterými jsme mluvili, dokonce cestovali více než my samy. Do jejich denního života proniknout nemůžeme, ale jeden problém je patrný. Pokaždé, když jsme zavedly řeč na režim nebo politiku vůbec, dostalo se nám vyhýbavé odpovědi. Někteří dělali, že nerozumí, někteří odváděli řeč jinam. Většinou jsme od dalších otázek rychle upustily a vrátily se k „přátelštějším“ tématům. Na našich cestách jsme ovšem jedinkrát neměly potíže s policií, nikdo nás neprohledával a procházely jsme navlas stejnými kontrolami jako samotní Číňané.

Zdroj/autor: hedvábná stezka, Martina Adamcová